Kočičí svět online

ASMÁREK V KOČIČÍM NEBÍČKU

O Asmárkovi

 

Jak jste se již dočetli, tak nám náš milovaný kocourek odešel do kočičího nebe. A tak jsem se rozhodla, že by si zasloužil, aby jste věděli jaký opravdu byl.

 

Když k nám poprvé přišel opravdu to vypadalo, že jim to s Mikešem nebude nikdy klapat. Každodenní syčení a útočení na sebe nemělo konce. Nevzdávali jsme to a po 14 dnech už z nich byli nerozluční kamarádi. Jeden pelíšek byl pro ně společnou postelí a každý den v něm spolu museli ležet. Kudy šel Asmárek, tak za ním musel upalovat i Miki a naopak.

Stačil další týden a kocourek si pořádně oblíbil i nás … nové páničky. Každé ráno nás přišel probudit jedním velkým lízancem do vlasů, pořádným přitulením a vyznáním jak nás měl rád. Nesměli jsme chodit konat ranní hygienu bez něj. Takže asistence na pračce byla na denní pořádku ráno i večer. A ještě nám pořádně vymňoukal (vynadal), když jsme mu nepustili vodu z kohoutku. Jediné co opravdu neměl rád a co mu nevoněla byla zubní pasta. Během vteřiny ho nebylo vidět.

Ze začátku si také velmi rád hrál se šňůrami jako byla nabíječka na mobil, či drát od kulmy na vlasy. Ale výjimkou také nebyla těsnící guma u pračky. Jeho skousnutí bylo tak silné, že nám do dnes malinko teče. Dnes už je to krásná vzpomínka, které se už jen smějeme.

Trpělivostí jsme docílili jeho poslušnosti. Takže chození na stůl, či televizní stolek měl zakázáno a to taky respektoval. Chodil jen na místa, kde mohl. Výjimkou byla kuchyňská linka … to se nám nepovedlo ho odnaučit. Nádobí ho zřejmě lákalo a také vůně šanty kočičí v poličce nad digestořem.

Také hrozně rádi vzpomínáme, když se donesl nákup, on byl první kdo měl hlavu v tašce. Balení velkého báglu také velmi miloval … byl jako první v něm.

Když jsem nehtila velice rád u toho asistoval … lezl zákaznicím na ramena a později i na hlavu. Lehal jim na ruce, aby docílil pohlazení, nebo jim drcal do rukou a vyžadoval pozornost. Někdy mi nepomohlo ho odnést a vysvětlit mu, že pracuji. Měl svou hlavu a poroučet si rozhodně nenechal, když šlo o mazlení. Pro jeho povahu si ho opravdu každý oblíbil.

Jeho oblíbenou činností také bylo studium na počítači, drcaní do prstů při psaní na klávesnici, nebo se vůbec neštval projít se po notebooku, či si na něj lehnout. Když s námi chtěl být, dokázal si o to říci.

Nejoblíbenější hračkou bylo škádlítko … tyčka a na tom chlupaté cosi. Jeden konec stiskl do zubů a hrozně byl nadšený, když tyč ,,běhala“ před ním. Dokázal se tím zabavit i patnáct minut, někdy i déle.

 

Je to jen část toho co vyvedl, miloval, ale také nesnášel. Byl to on, jeho povaha, osobnost, která nám velmi přirostla k srdci. Stal se členem rodiny, ale nemoc mu nedovolila žít, tak jak by si zasloužil .. žít až do stáří. My víme, že jsme mu dali to největší co jsme měli a to lásku. Zdraví jsme mu bohužel už nedokázali navrátit. Ani ty ubohé peníze nám nestačily  … jsou k ničemu, když si jimi nemůžete koupit zdraví a bez něj to jde jen těžko.

Moc mu děkujeme za ten rok a půl, který s námi prožil a prožíval ho opravdu naplno. Jsme mu vděční za to jak nám vyznával lásku a snažili jsme se mu jí opětovat.

Asmárku dali by jsme cokoli jen, aby ses nám vrátil. Bohužel to nejde a o to víc nás to bolí. Nikdo tě nikdy nenahradí.

 
(c) 2009 - L&P design. Všechna práva vyhrazena.